Briefing paper 2:
Role ruských firem v jaderné energetice a ropném sektoru v ČR a širším regionu
Tento dokument je druhým ze série čtyř briefing paperů, které vznikají v rámci projektu „Zmapování nástrojů na ochranu ČR před nestandardním ekonomickým chováním Ruské federace“. Projekt se soustředí na monitorování potencionálně rizikových ekonomických a finančních aktivit Ruské federace v České republice a dalších zemích, s nimiž je nejvíce ekonomicky provázaná, a analýzu institucionálních a legislativních mechanismů ke kontrole vstupu zahraničních investorů do strategických odvětví, jimiž ČR disponuje, včetně vytvoření návrhů na jejich posílení. Cílem čtyř tematicky zaměřených briefing paperů je seznámit veřejnost s dosavadními výsledky výzkumu.
Zatímco první briefing paper (k dispozici je plná verze i shrnutí) se zaměřoval na roli Gazpromu v plynárenském sektoru České republiky, Německa, Polska a Slovenska, druhý briefing paper je věnován ropnému sektoru a jaderné energetice, přičemž zvláštní důraz je kladen na aktivity ruské státní společnosti Rosatom a jejích dceřiných firem. Text obsahuje i krátkou případovou studii o maďarsko-ruské mezivládní dohodě na dostavbu dvou bloků jaderné elektrárny Paks. Z institucionálních modelů na ochranu kritické infrastruktury, které mohou sloužit jako inspirace pro Českou republiku, jsou představeny mechanismy využívané v Německu a Polsku. Je přitom důležité vyzdvihnout, že v Německu byla polední dobou diskuse o těchto otázkách velmi intenzivní (přineslo ji i na evropskou úroveň) a v červenci došlo k přijetí nové regulace, která výrazně zjednodušuje možnosti zablokování akvizic u strategicky důležitých společností.
Česká republika v současné době využívá dvě jaderné elektrárny – Dukovany (spuštěny v roce 1985) a Temelín (spuštěn v roce 2002), které zajišťují více než 30% výroby elektřiny. Obě tato zařízení vlastní a spravuje společnost ČEZ, kde si stát ponechává většinový vlastnický podíl (69,78 %). V oblasti dodávek je však ČR v současné době zcela závislá na jaderném palivu od společnosti TVEL, která je dceřinou firmou ruského státního koncernu Rosatom, a to minimálně do roku 2020.
Jaderná energetika dosud vykazovala relativní odolnost vůči momentálním politickým otřesům – v době ukrajinské krize se například ČEZ podařilo vyjednat s firmou TVEL předzásobení se jaderným palivem na tři roky. Přesto je však v českém případě tuto oblast důležité sledovat, neboť se má podle Aktualizované státní energetické koncepce (ASEK) z roku 2015 ve střednědobém horizontu stát hlavním zdrojem energie pro ČR. Podle této koncepce by mělo v příštích letech dojít k utlumení využívání fosilních paliv pro výrobu elektřiny a naopak k posílení role jaderných zdrojů (až na 50 %), obnovitelných zdrojů (až na 25 %) a plynu (na 5 až 15 %). Národní akční plán rozvoje jaderné energetiky z roku 2015, který navazuje na ASEK, v souladu s touto strategií počítá s rozšířením každé z elektráren o jeden až dva bloky.
Po zrušení tenderu na dostavbu dvou bloků JE Temelín v roce 2014 bylo rozhodnuto, že jako první bude rozšiřována elektrárna v Dukovanech, jejíž životnost skončí mezi lety 2035 až 2045. V současnosti se na dostavbu Dukovan začíná připravovat tender, a pokud by zvítězil ruský Rosatom, který o zakázku projevuje zájem a v mnoha ohledech se jeví jako silný potencionální uchazeč, ruský vliv by v českém jaderném sektoru významně posílil.
V souvislosti se zájmy Rosatomu o další expandování na český jaderný trh a podíl na plánované dostavbě dalších jaderných bloků stojí také za zmínku, že v listopadu 2012 se Česká republika stala 5. zemí světa, kde si Rosatom otevřel své zastoupení ve formě pobočky své dceřiné firmy Rusatom Overseas. Ředitelem pobočky byl jmenován Zdeněk Šíma, který v letech 2009 až 2011 pracoval pro ČEZ jako manažer obchodního řízení nových jaderných projektů a poté byl exportním ředitelem společnosti Chladicí věže Praha. Náměstek generálního ředitele pro mezinárodní obchod a rozvoj korporace Rosatom Kirill Komarov uvedl, že pobočka by měla sloužit k propagaci ruských jaderných technologií a rozvoji vztahů s místní průmyslovou základnou i vědecko-technologickými institucemi. V květnu 2014 Rosatom dále posílil svou přítomnost v zemi založením firmy Rosatom Central Europe se sídlem v Praze (jednateli společnosti jsou Vadim Titov a Zdeněk Šíma), s cílem podporovat aktivity společnosti Rosatom ve střední Evropě.
Dodávky jaderného paliva do obou elektráren momentálně zajišťuje ruská společnost TVEL vlastněná ruskou státní společností Rosatom. V případě Dukovan jde vzhledem ke konstrukci bloků o jediného možného dodavatele. Projekty výstavby obou elektráren totiž vznikly na konci sedmdesátých a počátku osmdesátých let a obě proto byly stavěny s použitím sovětských (ruských) technologií. Nicméně zatímco Dukovany byly spuštěny již v roce 1985, dostavba elektrárny v Temelíně se kvůli mnoha komplikacím protáhla až do roku 2002. Vzhledem k proměně režimu a geopolitické orientace ČR po roce 1989 i doporučení Mezinárodní agentury pro atomovou energii se na dostavbě v 90. letech podílela americká firma Westinghouse. Její řídící a kontrolní systém nahradil původně plánovaný sovětský. Westinghouse také v prvních letech dodával Temelínu palivo, v roce však byl 2010 nahrazen ruskou společností TVEL. Důvodem k tomu měla být jak lepší cena, tak technické problémy s produkty americké společnosti.
V současnosti je připravován nový tender na dodávky jaderného paliva od roku 2020 (u smlouvy na dodávky paliva do Temelína je opce až na 10 let). Původně o něj projevily zájem společnosti TVEL i Westinghouse, avšak účast americké společnosti je kvůli jejím finančním problémům nejistá.
K prvnímu pokusu o rozšíření kapacity českých jaderných elektráren došlo v letech 2008–2014. Na základě doporučení Státní energetické koncepce z roku 2004 se ČEZ v roce 2008 rozhodl postavit dva nové bloky v Temelíně. Veřejný tender, jehož součástí byly i dodávky jaderného paliva na 9 let, byl vyhlášen o rok později. V roce 2014 byl však nakonec zrušen, neboť česká vláda odmítla společnosti ČEZ garantovat výkupní ceny elektrické energie, čímž byla narušena ekonomická životaschopnost celého projektu.
Vážný zájem o výstavbu nových bloků v tomto tenderu vyjádřili tři zájemci – americký Westinghouse (vlastněný japonskou Toshibou); francouzská Areva a česko-ruské konsorcium MIR.1200 složené ze společností Škoda JS (vlastněná ruskou strojírensko-hutnickou skupinou OMZ B.V. s registrací v Nizozemsku) a dceřiné společnosti koncernu Rosatom – Atomstroyexport a OKB Gidropress. Kvůli nesplnění zákonných požadavků byla nicméně v roce 2012 vyloučena Areva.
Jedním z důležitých faktorů v nabídkách dvou zbývajících firem se stala otázka financování projektu. Zatímco americká státní Export-Import Bank byla připravena financovat 40 až 50 procent stavby, viceprezident firmy Rusatom Overseas Leoš Tomíšek vyjádřil ochotu uhradit až 100% nákladů. Kromě tohoto štědrého financování konsorcium MIR.1200 již v roce 2009 přišlo s prohlášením, že zadá 70 % objemu zakázky českým firmám, což mu mohlo oproti americkému uchazeči vylepšit vyjednávací pozici. Nedílnou výhodou pro toto společenství firem hrál i fakt, že obě jaderné elektrárny využívají ruskou technologii VVER.
Bez ohledu na to, že Westinghouse i MIR.1200 nabídli spolufinancování projektu, ČEZ v roce 2014 vydal rozhodnutí tender ukončit. Ačkoliv oficiální vysvětlení zrušení tenderu nic takového nenaznačovalo, jedním z možných faktorů byl konflikt na východní Ukrajině, protože ČEZ od tenderu odstoupil pouze několik měsíců po ruské anexi Krymu. Část české politické scény se v tu dobu ostře postavila proti možnosti dostavby Temelína ruskou firmou, jež se vzhledem k výše popsanému jevila poměrně pravděpodobně. Bezpečnostní informační služba navíc ve své výroční zprávě poukazovala na to, že ruské zpravodajské služby tomuto tématu věnují značnou pozornost.
Vzhledem k cílům ASEK se v roce 2015 začalo mluvit o novém výběrovém řízení, tentokrát na výstavbu nových bloků v JE Dukovany. Zájem v této souvislosti vyjádřilo 6 společností včetně koncernu Rosatom. Vyhlášení samotného konkurzu nicméně zatím brzdí nejasnosti ohledně způsobu financování.
Bývalý ministr financí Andrej Babiš například kladl důraz na to, aby ČEZ dostavbu financoval pouze z vlastních zdrojů bez účasti státu. V této souvislosti Daniel Beneš, generální ředitel ČEZ, v březnu 2017 mimo jiné naznačil, že při financování by mohlo pomoci rozdělení společnosti. Přestože zájemci z řad firem s určitou formou finanční spoluúčasti počítají, není jisté, zda o projektu budou mít zájem bez státní garance cen elektřiny.
Výjimku však může představovat právě Rosatom, který prostřednictvím prvního náměstka generálního ředitele Kirilla Komarova naznačil, že firma by mohla projekt zafinancovat (u maďarské jaderné elekterárny Paks státní banka Vnesheconombank poskytla třicetiletý úvěr ve výši 10 miliard eur, což představuje zhruba 80 procent předpokládaných nákladů). Komarov však také prohlásil, že tender v případě stavby jaderných elektráren nepředstavuje rozumný přístup. Vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jan Štuller nicméně jasně deklaroval, že česká strana upřednostňuje otevřený tender před mezivládní dohodou (použitou např. u jaderné elektrárny PAKS v Maďarsku). Stojí přitom za zmínku, že prezident Zeman (ač o této otázce nikterak nerozhoduje) při své nedávné návštěvě Dukovan v přímém rozporu s vládním stanoviskem řekl, že by mu nevadilo, kdyby stát zadal dostavbu elektrárny bez výběrového řízení ruskému Rosatomu jako v maďarském případě.
Zrychlení příprav tenderu dostal od předsedy vlády za úkol nový ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček. O dalších krocích sice rozhodne až nová vláda, ale přípravy nelze odkládat, neboť výběr dodavatele musí být proveden do roku 2020, aby se stavba stihla do konce životnosti Dukovan.
Na Slovensku existují dvě jaderné elektrárny – Jaslovské Bohunice a Mochovce, přičemž obě jsou kontrolované společností Slovenské elektrárny. Tuto firmu do nedávné doby většinově vlastnila italská společnost Enel, která v roce 2014 chtěla svůj 66% podíl prodat. Jedním z vážných zájemců byl Rosatom, který se navíc mohl opřít o půjčku 1,2 miliardy dolarů. Připravena mu ji byla poskytnout ruská státní banka Sberbank, ale i díky možné intervenci ze strany Evropské unie však tato jednání nebyla úspěšná. Skrze Slovak Power Holding se o tento podíl momentálně dělí Energetický a průmyslový holding Daniela Křetínského a skupinal Enel.
Kromě podílu ve Slovenských elektrárnách se Rosatom již dříve zajímal i o jiné projekty. V roce 2013 společnost ČEZ a slovenská vláda podepsaly s Rosatomem memorandum ohledně projektu, který se týkal revitalizace jaderného reaktoru v Jaslovských Bohunicích. S variantou, že by se do projektu zapojil i Rosatom se pracovalo s ohledem na plánované náklady, které měly ČEZu vyvstat v souvislosti s dostavbou Temelína. Na slovenské straně se pak projektu účastnila také státem vlastněná Jadrová a vyraďovacia spoločnosť (JAVYS). V reakci na krizi na Ukrajině z těchto jednání nicméně sešlo.
Slovensko je stejně jako ČR plně závislé na jaderném palivu od společnosti TVEL. V roce 2014 se vláda sice snažila najít nové dodavatele a měla údajně podepsat smlouvu na dodávky obohaceného uranu, ale pro jeho zpracování by Slovenské elektrány stále vyžadovaly pomoc ze strany firmy TVEL.
V současné době Slovensko dokončuje výstavbu 3. a 4. bloku elektrárny v Mochovcích, která započala již v roce 1987 a po dlouholetém přerušení byla obnovena v roce 2008. Ukončení prací bylo plánováno na rok 2013, ale kvůli mnoha problémům a téměř dvojnásobnému prodražení by v současnosti 3. blok měl být uveden do provozu na konci roku 2018 a 4. blok až v závěru roku 2019.
Náměstek generálního ředitele Rosatomu Komarov v loňském roce v rozhovoru pro slovenský deník Pravda řekl, že problémy se objevují kvůli tomu, že jde o jedinou elektrárnu používající ruské technologie bez ruské účasti na výstavbě. Vyjádřil také svou lítost nad tímto faktem a vyzdvihl, že Rosatom už několikrát nabízel svou pomoc a tato nabídka stále trvá. K dostavbě bloků se nicméně Rosatom nakonec dostal nepřímo – přes maďarskou společnost Ganz EEM, která patří firmě Atomenergomaš spadající pod strojírenskou divizi Rosatom a modernizuje zavážecí stroj třetího a čtvrtého bloku; a skrze uzavření dvouleté smlouvy na technickou podporu při montáži systémů a seřizovacích prací mezi svou divizí Rusatom Service a Škodou JS (od roku 2004 vlastněná ruskou skupinou OMZ), jedním z klíčových dodavatelů dostavby.
O tom, jakou pozornost slovenskému trhu Rosatom již delší dobou věnuje svědčí také skutečnost, že Slovensko se v roce 2012 stalo po Ukrajině, Singapuru a Jižní Africe čtvrtou zemí na světě, kde si Rosatom prostřednictvím dceřiné společnosti Rusatom Overseas otevřel pobočku. Podle Komarova je přitom otevírání poboček jedním z hlavních nástrojů expanze ruských technologií na globální trh. Je také zajímavé podotknout, že k otevření pobočky došlo v době, kdy se ze slovenského jaderného sektoru začal stahovat ČEZ. Pobočka v současnosti spadá pod firmu Rosatom Central Europe sídlící v Praze.
V polském kontextu se s určitou pravidelností vrací otázka výstavby první jaderné elektrárny, která bývá vnímána jako možná alternativa k vysokému podílu uhlí na výrobě elektřiny. V roce 2011 byl dokonce schválen energetický balíček, který upravil potřebnou legislativu, ale v současnosti je otázka výstavby jaderné elektrárny neaktuální – ministr energetiky Krzysztof Tchórzewski v lednu 2017 oznámil, že vláda projekt pozastavila. Zmínka o jaderné energii také zmizela z vládní strategie tzv. Zodpovědného rozvoje (Odpowiedzialnego Rozwoju) z února 2017.
Do roku 2013 Rosatom v Kaliningradské oblasti budoval Baltskou jadernou elektrárnu, odkud měly být dodávky nabízeny pobaltským zemím a Polsku. Tyto země ale dopředu naznačily svůj nezájem kvůli obavám o energetickou bezpečnost, protože aktivitu Rosatomu vnímaly jako snahu Ruska o nahrazení závislosti na plynu závislostí na elektřině.
Případné dodávky by navíc narazily na neexistující propojení elektrické sítě Kaliningradu s Polskem. V roce 2013 bylo jednání Polska a Rosatomu o možném propojení v pokročilé fázi, ale do jednání zasáhl tehdejší ministr vnitra Bartolomiej Sienkiewicz, který kvůli bezpečnostním rizikům před projektem varoval tehdejší vládu. I když projekt výstavby Baltské JE byl v roce 2014 oficiálně ukončen, Rusko zjevně stále hledá možnosti pro jeho znovuotevření a následné využití. V květnu 2017 se vedoucí inženýrských projektů společnosti Rosatom Siergiej Bojarkin vyjádřil, že pro přeshraniční energetickou infrastrukturu může Rosatom Polsku pomoci získat výhodné úvěry z ruských bank. V předešlém roce také Rosatom naznačil, že pokud by v samotném Polsku došlo k vyhlášení tenderu na výstavbu jaderné elektrárny, soutěže by se rád zúčastnil.
Podle zpráv litevských bezpečnostních služeb z dubna 2017 se Rosatom aktivně zabývá lobbingem v souvislosti se stavbou běloruské jaderné elektrárny (Ostrowiec), která by podobně jako Baltská jaderná elektrárna měla dodávat elektrickou energii do členských států EU. Existuje proto možnost, že by Rosatom mohl z chystaných projektů exportovat elektřinu do Polska přes Litvu (propojení Litvy a Ruska již existuje a litevsko-polské propojení se plánuje).
Německo po tragické havárii japonské jaderné elektrárny Fukušima v roce 2011 ohlásilo plánované opouštění jádra a zatím je nepravděpodobné, že by došlo ke změně této politiky. Vzhledem k technologické vyspělosti Německa je totiž možné, že odstavení elektráren zvládne nahradit z vlastních zdrojů.
Když 14. ledna 2014 maďarský předseda vlády Viktor Orbán navštívil ruského prezidenta Vladimíra Putina, na programu jednání byla i spolupráce v oblasti jaderné energetiky. Maďarsko je značně závislé na výrobě elektřiny z jaderné elektrárny Paks, která dnes pokrývá přibližně 40% celkové spotřeby. Čtyřem současným reaktorům však v letech 2032 až 2037 skončí životnost. I proto byla během setkání v Moskvě podepsána mezivládní dohoda o výstavbě dvou nových bloků (Paks II). Součastí této smlouvy byly zároveň dodávky jaderného paliva na příštích 20 let. Realizaci celého projektu má zajistit ruská státní společnost Rosatom.
Ruská strana k dohodě ještě nabídla státní půjčku v hodnotě deseti miliard eur s 30 letou splatností, která by mohla pokrýt až 80% nákladů. V únoru 2017 Vladimír Putin navíc naznačil, že v případě zájmu je Rusko připraveno pokrýt všechny náklady. Podle vládního zmocněnce pro udržení výkonu JE Paks Attily Aszódi, právě nabídka na většinové financování projektu hrála rozhodující roli.
Je třeba poznamenat, že rozhodnutí o výběru společnosti nebylo do poslední chvíle známo. Na začátku roku 2013 maďarská vláda stále ještě uvažovala o vypsání veřejného výběrového řízení. Ostatní možní zájemci by však podle vládního zmocněnce podobnou nabídku neposkytli. Není nicméně překvapivé, že se zájemci, kteří s maďarskou vládou vedli předběžná informativní jednání, proti rozhodnutí vlády ostře postavili.
Měsíc před podepsáním dohody bylo tedy narychlo svoláno zasedání parlamentního výboru pro ekonomiku, při němž se jeho členové dozvěděli o pokročilém stavu jednání s ruskou stranou v otázce rozšíření životnosti jaderné elektrárny. Kvůli absenci jakékoliv diskuse, jež by tomuto rozhodnutí předcházela, se proti projektu objevily kritické hlasy, které poukazovaly na to, že výdaje na dostavbu reaktoru jsou příliš vysoké a státní půjčka způsobí navýšení státního dluhu, přičemž návratnost investice není s ohledem na budoucí vývoj cen elektřiny zaručena.
Mezivládní dohoda obsahující i utajovanou část vedla Evropskou komisi k zahájení vyšetřování o tom, zda nedošlo k porušení unijních pravidel. Důkladné šetření se konkrétně týkalo třech oblastí – dodávek jaderného paliva, podmínek veřejné soutěže a využití státní pomoci, blíže popsaných níže. Maďarsko během vyšetřování nakonec učinilo dostatečné ústupky pro to, aby Evropská komise v březnu 2017 rozhodla, že dohoda je v souladu s unijními pravidly a její realizace může pokračovat.
I když z pohledu technologií má Rosatom s jadernou elektrárnou Paks největší zkušenosti, obdobná dohoda posílí spolupráci obou zemí v politické a ekonomické oblasti. Oteplování vzájemných vztahů se může projevit zvýšeným zájmem o projekt Turkish Stream nebo během jednání o prodloužení kontraktu na plyn po roce 2021, kdy ruská strana může oproti současné smlouvě nabídnout maďarské straně výhodnější podmínky. Prohlubování bilaterálních vztahů s Ruskem je přitom v kontextu ruských aktivit na Ukrajině a napjatých vztahů mezi Ruskem a EU velmi citlivým tématem a budí mnohé negativní ohlasy.
S ohledem na relativní flexibilitu trhu s ropou, dostatečné kapacity zásobníků a aktivní úsilí ze strany státu o diverzifikaci tras a zdrojů, České republice v současnosti významné ohrožení dodávek ropy nehrozí. Zásadním pokrokem v diverzifikaci tras bylo v 90. letech zprovoznění ropovodu Ingolstadt – Kralupy nad Vltavou – Litvínov, který doplnil ropovod Družba. V případě krizové situace také ČR v současnosti může využít ropu z Centrálního tankoviště ropy v Nelahozevsi, kde se nacházejí zásoby schopné pokrýt potřebu státu na 90 dní, jak členským státům EU ukládá evropská směrnice. Optimistický stav reflektuje i ASEK, která dodávkám ropy nevěnuje tolik prostoru jako jádru nebo plynu a to i přesto, že podíl Ruska na dodávkách do tuzemských rafinérií přes ropovod Družba tvoří zhruba 60 %.
V roce 2015 ruskou ropu do ČR dodávali tři společnosti: Rosněft, která má dodávky do roku 2019 nasmlouvané s polskou PKN Orlen; Lukoil a Gazprom Něft. Mezi další významné dodavatele ropy pak patří Azerbajdžán nebo Kazachstán, přičemž objem jejich dodávek stále stoupá. Domácí produkce v roce 2014 přesáhla 2 %.
Potenciální riziko pro bezpečnost dodávek ropy a jejích derivátů představuje změna vlastnictví české rafinérské a petrochemické skupiny Unipetrol (od privatizace v roce 2005 je ve vlastnictví polské státní společnosti PKN Orlen), která by mohla významně poškodit celý ropný sektor ČR. Stát přitom nemá nástroje, jak případnou změnu vlastníka ovlivnit. Unipetrol je přitom jediným zpracovatelem ropy, jedním z nejdůležitějších výrobců plastů a vlastníkem největší sítě čerpacích stanic v ČR. Přes PKN Orlen nakupuje ropu od ruské Rosněfti a Tatněfti a má aktuálně dohodnuté dodávky do roku 2019.
Přestože doposud nedošlo k významnému narušení stability dodávek ruské ropy, v minulosti se objevilo několik incidentů, které se staly impulsem k zintenzivnění snah o diverzifikaci zdrojů a tras. V roce 2008 například došlo ke krátkodobému snížení dodávek ropy poté, co ČR podepsala dohodu o vybudování radarové základny s USA, ačkoliv ruská strana tehdy tvrdila, že za snížením dodávek stojí technické problémy.
V dubnu 2012 pak ruské firmy dodaly do ČR o 80 % ropy méně než obvykle, přičemž vysvětlení, proč tomu tak bylo, se značně rozcházela – podle společnosti Unipetrol byly důvodem technické problémy na ruské straně, ruský provozovatel ropovodů Transněft to však odmítl a deník Komersant nabídl interpretaci, že se ruské společnosti snažily navýšit cenu ropy.
Polsko je zcela závislé na dovozu ropy ze zahraničí, ale v posledních letech se aktivně snažilo o diverzifikaci zdrojů a přepravních tras. Zatímco v roce 2012 dováželo 97 % ropy skrze ropovod Družba, dnes již využívá i novou infrastrukturu. Díky tomu si mimo jiné vytvořilo manévrovací prostor pro diskusi o nových smluvních podmínkách.
Když státní PKN Orlen podepsal v roce 2015 smlouvu se saudskou společností Aramco na dodávky ropy do rozšířeného terminálu v Gdaňsku, získal tím nejen nového dodavatele této suroviny, ale také dobrou vyjednávající pozici pro uzavření dodatku o dodávkách ropy se společností Rosněft, jež na polském trhu do té doby zaujímala dominantní postavení. V rámci nového dodatku se pro období 2016 až 2019 Polsko zavázalo odebrat od Rosněfti 18 – 25,2 mln. tun ropy za 26 mld. zlotých, zatímco dřívější smlouva zavazovala PKN Orlen odebrat 18 mln. tun ropy za 46 mld. zlotých.
V minulosti Polsko uvažovalo o privatizaci jednoho z hlavních zpracovatelů ropy, kterou je společnost Grupa Lotos. Zájem projevily i ruské společnosti Rosněft, Gazprom a Lukoil. K privatizaci nakonec nedošlo, jelikož si vláda uvědomovala strategický význam této společnosti.
Na polském trhu dříve jako distributor působil i Lukoil, ale na podzim 2016 se stáhnul po prodeji stanic rakouské AMIC Energy Management GmbH. Je však zajímavé, že napříkad v roce 2012 chtěl Lukoil spolu s britskou Rotch Energy převzít 75% v rafinerii Gdańskiej, která dnes patří firmě Grupa Lotos. V roce 2006 Lukoil také konkuroval PKN Orlen při převzetí litevské rafinerie Možejki. I když se v té době daná akvizice jevila být z polské perspektivy ekonomicky nevýhodná, polská vláda koupi vnímala jako strategické rozhodnutí, která má předejít možným bezpečnostním rizikům.
Petrochemický sektor je chráněn zákonem na kontrolu některých investic, o němž pojednává samostatná kapitola tohoto monitoringu.
Ropa se na základě předběžných dat za rok 2016 v Německu podílí na výrobě elektrické energie zhruba jedním procentem a její dodávky jsou v současné době vnímány jako dostatečně diverzifikované. V případě výpadku se Německo může spolehnout na 90 denní rezervy.
V ropném sektoru na německém trhu primárně figuruje ropná společnost Rosněft, ve které ruský stát vlastní většinový podíl. V minulém roce se Rosněft rozhodla pro restrukturalizaci a v prosinci 2016 uzavřela dohodu s firmou BP o zrušení společné firmy Ruhr Oel (k 50% akvizici došlo v roce 2010). Díky tomu Rosněft navýšila svůj podíl v rafinérii Bayernoil z 12.5% na 25%, v rafinérii MiRo z 12% na 24% a v rafinérii PCK (uzlová rafinérie pro ropovod Družba) z 35% na 54%. Správa těchto podílů je kontrolována nově vzniklou dceřinou společností Rosneft Deutschland GmbH.
Podle generálního ředitele Rosněfti Igora Sečina, který se letos v květnu spolupodílel na otevírání nových prostorů v Berlíně, firma dále plánuje upevnit svou pozici a ráda by do budoucna v Německu provozovala benzínové stanice nebo dodávala letecké palivo na hlavní německá letiště. V červnu 2017 se navíc zástupci společnosti vyjádřili, že firma doufá v přerušení monopolu ruské státní společnosti Gazprom na vývoz plynu z Ruska, čímž by se Rosněfť stal novým aktérem na trhu s plynem.
V roce 2012 soukromá firma Gunvor dokončila akvizici rafinérie Ingolstadt. V jedné z největších společností obchodující s ropou měl do března 2014 43% podíl i blízký spolupracovník ruského prezidenta Gennadij Timčenko. Ten svůj podíl prodal svému společníkovi den před tím, než ho Spojené státy přidali na sankční seznam spojený s protiprávní anexí Krymu (Timčenko firmu Gunvor spoluzakládal v roce 2000).
Ropa tvoří zhruba 21% energetického mixu. S ohledem na nízkou domácí těžbu je Slovensko silně závislé na importu. Většina ropy dlouhodobě přichází z Ruska skrze jižní větev ropovodu Družba. Pro případ výpadku proto Slovensko v minulosti nemělo žádnou plnohodnotnou alternativu dodávek. Tento stav platil do doby, než došlo k zprovoznění konektoru s Maďarskem v roce 2015, který nabídl přístup k ropným dodávkám z adriatického moře.
Podle mezivládní dohody schválené vládou na konci roku 2014, Slovensko má aktuálně zajištěné dodávky ropy do roku 2029. Součástí smlouvy jsou i podmínky pro tranzit. Její platnost by se měla automaticky prodlužovat o dalších 5 let, pokud žádná ze stran nevyjádří zájem o její zrušení. Na základě tohoto dokumentu by ropovodem Družba mělo proudit ročně až 6 milionů tun ropy. Stejné množství ropy bude přepravováno i do dalších zemí. Největším odběratelem je slovenský přepravce společnost Slovnaft, která patří maďarskému koncernu MOL. V ropném průmyslu na Slovensku dále mj. figuruje firma Transpetrol, která jako operátor ropovodné sítě, je od roku 2009 státem vlastněná společnost. Stalo se tak po tom, co slovenská vláda odkoupila zbývající akcie od ruského producenta Yukos.
Zatímco výpadky v dodávkách z Ruska na Slovensko nebyly v posledních letech hlášeny, k poklesu oproti objednanému objemu došlo v listopadu 2016, když se novým vlastníkem ropné společnosti Bašnefť jako jedné z dodavatelů stal koncern Rosněfť. Za poklesem se však zdála být změna marketingové strategie a ne politické důvody.
Mezi další dodavatele patří i Russnefť nebo Lukoil.
V červenci 2017 německá vláda přijala novou regulaci, která by měla zjednodušit možnosti pro zablokování případných akvizic u strategicky důležitých společností. Tyto změny jsou primárně zaměřeny na ochranu zbrojařského průmyslu a firem působících v oblasti kritické infrastruktury (finanční sektor, telekomunikace, letiště, elektrické sítě atd.).
Podle nových pravidel německé úřady budou moci investorům uložit potřebu reportování a prodlouží se doba pro komplexní hodnocení ze 2 na 4 měsíce. Jak uvedl Süddeutsche Zeitung přísnějším pravidlům by měly podléhat i softwarové společnosti a dále firmy, které svá data ukládají na cloudu. Více pozornosti bude věnováno i firmám, které jsou sice registrované v EU, ale ve skutečnosti za nimi stojí mimo unijní investor.
Německo doposud disponovalo instrumentem, kterým pouze omezeně kontrolovalo příliv zahraničních investic s ohledem na bezpečnostní rizika. Ministerstvo hospodářství a energetiky má podle německých zákonů právo zahájit kontrolu nově vzniklé akvizice /investice a to v případě, že investor nepocházející z Evropské unie získá minimálně 25% vlastnický podíl a mohlo by tím dojít k “ohrožení veřejné bezpečnosti“ (tento termín nová regulace definuje konkrétněji). Povinné hlášení akvizice nebo investice mimo unijním investorem se vyžaduje pouze u zbrojařského průmyslu.
V letech 2008 až 2016 toto ministerstvo provedlo 338 hodnocení. Aby se předešlo potencionálním komplikacím, všechny kontroly byly zahájeny samotným investorem. Jedinou výjimku představovala snaha o převzetí výrobce elektronických čipů Aixtron čínskou společností Fujian Grand Chip v roce 2016. Vzhledem k tomu, že německá firma vlastní aktiva i ve Spojených státech, k možné akvizici se vyjadřovaly i americké zpravodajské služby. Pravděpodobně z obav o svou reputaci, čínská firma nakonec svou nabídku stáhla.
Sporné otázky se objevily i v roce 2016 kolem akvizice předního výrobce robotů Kuka čínským koncernem Midea Group. I přes všeobecnou shodu, že Kuka může mít z celoevropského hlediska klíčový význam, společnost byla nakonec prodána do čínských rukou. Stalo se tak po tom, co jedna její část, US-Aerospace-Business, byla prodána americké firmě.
Od té doby existuje v německé vládě konsenzus ohledně potřeby zlepšit kontrolu zahraničních investic. Ta byla do přijetí nové regulace vnímána jako nedostatečná a vláda proto hledala způsoby, jak existující mechanismus pozměnit, aniž by přitom byly znevýhodněny německé obchodní aktivity v zahraničí. Ministr zahraničních věcí Sigmar Gabriel v tomto ohledu kladl důraz na potřebu doplnit ochranu před zahraničními investicemi o faktor datové bezpečnosti a přesun technologií. S ohledem na případové studie Kuka a Aixtron, se totiž jako nejasný ukazuje být vztah mnoha čínských společností, včetně těch nominálně soukromých, k čínskému státu.
Německo je v této souvislosti aktivní i na evropské úrovni. Společně s Francií a Itálií, Německo v únoru 2017 zaslalo Evropské komisi dopis, ve kterém ji tyto tři členské státy požádaly o přezkoumání možností pro kontrolu zahraničních investic mimo unijními investory. Toto téma nově rezonovalo i v závěrech Evropské rady na konci června 2017.
Polsko v posledních letech proaktivně sledovalo vývoj ohledně možné kontroly zahraničních investic a nechalo se inspirovat regulacemi, které přijalo Německo, Austrálie či Kanada. Před přijetím upravujícího zákona o kontrole některých sektorových oblastí národního hospodářství v roce 2015, zahraniční společnosti potřebovaly souhlas státu pouze při nákupu pozemků v pohraničních oblastech nebo u investic do firem, které se starají o chod letišť.
Nový zákon se však vztahuje i na investice do řady energetických společností. Souhlas resortního ministerstva je vyžadován při překročení konkrétního vlastnického podílu (20%, 25%, 33% či 50%). Zákon obsahuje i část o ochraně před nepřátelským převzetím, které díky své vágní definici poskytuje značný manévrovací prostor. Nejaktuálnější vládní prováděcí předpis ze srpna 2016 zmiňuje 7 konktrétních firem (EDF Polska, Engie Energie Polska, Grupa Azoty, KGHM Polska Miedź, Polski Koncern Naftowy ORLEN, TAURON Polska Energia). Seznam není definitivní a může se na základě návrhu sektorového ministerstva dále rozšiřovat. Náměstek ministra státního majetku Zdzisław Gawlik, jehož úřad vydává potřebné souhlasy, navíc potvrdil, že zákon je zaměřen především na subjekty mimo EU.
Zákon také stanovuje požadavky, které má potenciální investor nahlásit kontrolnímu orgánu – jedná se například o investiční plány, financování nebo změny organizace. Ministr státního majetku své rozhodnutí uděluje na základě doporučení expertní komise z rezortního ministerstva a dalších silových a bezpečnostních ministerstev.
Problematická se v případě investice zdá být fráze “ohrožení bezpečnosti a veřejného pořádku”. Existují totiž obavy, že státní orgány by mohly případné „ohrožení“ vnímat přiliš široce. Při uplatňování zákona je zároveň třeba dbát na to, aby nedocházelo k narušování unijního práva o investičních příležitostech.